Srovnávací test makroobjektivů...

 

Makro je pojem, s nímž výrobci fototechniky zacházejí vcelku volně. Občas se tak setkáme s pevným či zoomovým sklem, které se tímto označením honosí, ač se o pravý makroobjektiv nejedná. Definice makroobjektivu přitom není nijak složitá – jedná se o objektiv schopný zobrazit objekt na snímači ve skutečné velikosti. Takové sklo tedy dokáže zaostřit na běžnou poštovní známku tak, aby vyplnila celý záběr zrcadlovky se snímačem APS-C. Pak hovoříme o poměru zobrazení 1 : 1, případně o faktoru zvětšení 1×. Všechny testované objektivy toto kritérium splňují a liší se tím od levnějších skel s poměrem zobrazení 1 : 2, která se za makroobjektivy jen vydávají.

 

 

 

 

Větší přiblížení

Majitelé APS-C zrcadlovek musí počítat i s tím, že se jim ohnisková vzdálenost prodlouží o příslušný faktor – s objektivem 100 mm tak získají úhel záběru odpovídající cca 150 mm u klasického fotoaparátu (u Canonu 160 mm). V makrofotografii to může být výhoda, lze totiž fotografovat z větší vzdálenosti. To ocení zejména milovníci snímků hmyzu, protože se k objektům svého zájmu nemusejí tolik přibližovat a méně často je vyplaší. Díky přepočtu ohniskové vzdálenosti navíc rostou i možnosti zvětšení. Pokud například fotografujeme APS-C zrcadlovkou s 12 megapixely makroobjektivem při nejkratším možném zaostření a výsledný snímek si prohlédneme ve 100% zobrazení na devatenáctipalcovém monitoru, je obraz zvětšený zhruba 2 500×.

Takové zvětšení vypadá skvěle i na vytištěných fotografiích. Při tiskovém rozlišení 200 dpi, což u dnešních inkoustových tiskáren bohatě stačí, lze zvětšit objekt zhruba 600×. Na drobných předmětech nebo hmyzích tělíčkách jsou tak na fotografiích zřetelné i detaily, které pouhé oko nemá vůbec šanci spatřit.

Nevýhodou je naproti tomu velmi malá hloubka ostrosti. Pokud například fotografujete makroobjektivem 100 mm při nejkratším možném zaostření 31 cm s Canonem EOS 550D, měří při cloně f2,8 hloubka ostrosti pouhých 0,07 mm. S tak nízkými hodnotami clony tedy v makrofotografii pracovat v podstatě vůbec nelze. Dokonce i při relativně vysokém clonovém čísle f11 činí hloubka ostrosti jen 2,8 mm. Při maximálním zaclonění na f32 lze ostrou oblast zvětšit na 7,9 mm, jenže na druhou stranu musíme počítat se zhoršením kresby. Většina makrofotografů proto zpravidla dává přednost hodnotám f8 až f16.

S rizikem rozostření je nutné počítat prakticky neustále. Největší nebezpečí spočívá v chvění fotoaparátu během expozice. Sebemenší pohyb totiž fotografii dokonale rozostří. Některé objektivy (např. Canon 100 mm Macro IS nebo Nikon 105 mm VR) jsou vybaveny optickými stabilizátory; při fotografování na extrémně malou vzdálenost ale stabilizace občas není příliš účinná.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ostrý obraz

Základem všeho je pevný stativ, bez něj se v makrofotografii neobejdete. Sám o sobě ale nestačí, fotoaparát se může rozhýbat i pohybem zrcátka těsně před expozicí. Proto se velmi doporučuje zrcátko předsklopit, pokud to fotoaparát umí. V takovém případě se zrcátko sklopí delší dobu před expozicí (bohatě stačí půl vteřiny) a fotoaparát se pak nezachvěje. Ideální je kombinovat předsklopení zrcátka s dvouvteřinovou samospouští, případně použít spoušť dálkovou.

Kvalitní makrofotografie mohou sice bez problémů vznikat v denním světle, i tak je ale velmi užitečnou pomůckou blesk. Ideální je tzv. makroblesk čili kruhové zábleskové zařízení, které se šroubuje na přední člen objektivu podobně jako filtry. Pokud ho nemáte, lze dosáhnout velmi dobrých výsledků i s běžným externím bleskem, zejména když na něj nasadíte difuzér. K makrofotografii se velmi dobře hodí i studiové zábleskové hlavy. A pokud nic z toho k dispozici nemáte, poslouží i obyčejný vyklápěcí blesk fotoaparátu. Jen při fotografování s výklopným bleskem vždy sundejte sluneční clonu – vrhala by do záběru nepěkné stíny.






Hloubka ostrosti v makrofotografii často klesá na pouhý milimetr, nesmírně tedy záleží na přesném ostření. Běžný způsob – automatické ostření pomocí jednoho z ostřících bodů a následná úprava kompozice – většinou použít nelze, sebemenší pohyb fotoaparátu totiž zaostřenou oblast změní. Nutností je stativ, k tomu ovšem doporučujeme přepnout z automatiky na ruční ostření. Většina makroobjektivů je vybavena vhodně konstruovanými ostřícími kroužky, které umožňují zcela přesnou práci.

V některých případech se ovšem přece jen lépe osvědčí ostření automatické. Přesné úpravy pak lze provádět pohybem fotoaparátu na stativu. Šikovnou pomůcku je náhled scény na displeji, při němž lze určitou část záběru zvětšit. Pak hned uvidíte, zda se vám zaostření skutečně povedlo.

Ani optický stabilizátor nedokáže zabránit chvění fotoaparátu během expozice. V makrofotografii se zkrátka neobejdete bez stativu.

 

 

 

 

„S APS-C fotoaparáty lze fotografovat z větší vzdálenosti. To ocení zejména milovníci snímků hmyzu, protože se k objektům svého zájmu nemusejí tolik přibližovat a méně často je vyplaší.“

 

 

 

 

---

Během testování jsme zkoumali i běžné vlastnosti objektivů v různých typech denního světla, největší důraz jsme ale pochopitelně kladli na detailní fotografování. Clonu jsme volili v rozsahu f8–f16, používali jsme externí blesk a studiová světla.

Hodnotili jsme rychlost, přesnost a hlučnost automatického ostření a také přesnost a hladký chod ostření ručního. Zajímalo nás i celkové ovládání objektivu. V úvahu jsme brali rovněž nadstandardní funkce (optický stabilizátor, možnost ručního doostření v automatickém režimu apod.), pokud jimi výrobci svůj model vybavili.

V laboratorní části testu jsme každý objektiv použili v kombinaci se zrcadlovkou střední třídy. Fotografovali jsme postupně dvě testovací tabulky – SFR Plus (zkosené čtvercové obrazce, viz snímek), sloužící k hodnocení ostrosti a chromatické aberace, a standardní tabulku při cloně f8, kde se nejlépe ukáže zkreslení. Výsledné snímky jsme pak zpracovali v programu Imatest Master, který umožňuje přesné zhodnocení kvality kresby uprostřed záběru i na jeho okrajích.

 

 

 

 

U makroobjektivu s ohniskem 100 mm činí minimální vzdálenost zaostření zhruba 31 cm. Tato vzdálenost se ovšem počítá od snímače, nikoli od předního členu objektivu nebo od bajonetu. Přední člen objektivu může tedy být k fotografovanému motivu podstatně blíže, klidně jen 12 až 15 cm. U makroobjektivů od Canonu a Nikonu s vnitřním ostřením se tato vzdálenost o 3 až 4 centimetry prodlužuje.

 

 

 

 

---

 

 

 

 

Testované modely

 

 

 

 

Mezi další přednosti patří vyspělé tiché automatické ostření s ultrazvukovým motorkem (u Canonu se označuje jako USM). I v automatickém režimu lze kdykoli doostřit ručně. S prstencem pro manuální ostření lze otáčet lehčeji, než je u makroobjektivů zvykem, a manuální práce tak občas postrádá potřebnou přesnost.

 

 

Automatické ostření nepatří k nejrychlejším, což je u makroobjektivů ostatně zvykem. Proto zaslouží pochvalu přepínač pro omezení zaostřovací vzdálenosti, jímž lze nastavit mnohem menší oblast ostření – od 30 do 50 cm nebo od 50 cm do nekonečna.

Mnohé zájemce jistě zarazí vysoká cena. Necelých dvacet dva tisíc korun je opravdu hodně peněz a v porovnání s některými konkurenčními modely to vypadá až přemrštěně, ale za skvělé fotografie, kvalitní konstrukci a moderní funkce se zkrátka platí. A pokud máte zrcadlovku od Canonu, lepší možnost nenajdete.

 

 

 

 

Nikon a Canon jsou také jako jediné z testovaných objektivů vybaveny vnitřním ostřením, takže se žádná část nevysouvá a délka objektivu se během ostření vůbec nemění. Nikon má podobně jako Canon přepínač pro omezení ostřící vzdálenosti, ten ale nefunguje tak účinně jako u konkurenčního modelu – lze nastavit jen od 50 cm do nekonečna, což nám při fotografování na nejkratší vzdálenost příliš nepomůže.


Jako krátký světelný teleobjektiv odvádí Nikon velmi dobrou práci, v čemž mu pomáhá zejména relativně rychlé automatické ostření a výkonný stabilizátor prodlužující udržitelný čas o čtyři stupně EV. Při makrofotografii se však účinek stabilizátoru výrazně snižuje. Canon v této oblasti funguje o dost lépe.

Ani automatika nepracuje při ostření na malou vzdálenost tak, jak jsme doufali. Nejlepších výsledků jsme dosáhli po přechodu do manuálního ostřícího režimu s vypnutým stabilizátorem. Pak se ovšem nabízí otázka, proč platit tolik peněz za objektiv, jehož nadstandardní funkce nebudete při makrofotografii používat.

 

 

 

 

Konstrukce působí na první pohled příjemně pevně, přitom je objektiv až překvapivě malý. Váží jen polovinu hmotnosti Nikonu a výborně se tak hodí k zrcadlovkám od Pentaxu, které také většinou vynikají menšími rozměry. Jistě to ocení například majitelé modelů K-x nebo K-7.


Překvapivě dopadly testy ostrosti – skvělou práci Pentax odvádí především při nejnižší hodnotě clony f2,8. Naopak v pásmu f8 až f16, které je pro makrofotografii mnohem praktičtější, dopadly výsledky spíše průměrně.


Odolné provedení stojí peníze a většina výrobců ho u makroobjektivů nenabízí. U drahých modelů Canon a Nikon člověk s odolnou úpravou počítá, přesto je milé potkat se s ní i v této cenové kategorii.

 

 

---

 

 

 

Sigma 70 mm f2,8 EX DG Macro

Navzdory odlišné ohniskové vzdálenosti se ovšem navenek tato Sigma nijak neliší od sesterského modelu se skutečným ohniskem 105 mm, který jsme rovněž testovali. Kratší objektiv působí o něco pevnějším dojmem a také je o 67 g těžší. Pochvalu zaslouží kvalitní provedení s typickým matným povrchem a duálním systémem ostření. Během automatického zaostřování se ostřící kroužek neotáčí, což výrazně usnadňuje ovládání.


Automatické ostření je pomalejší a hlučnější než u Canonu či Nikonu, na druhou stranu jsme ale během testování nezaznamenali žádné problémy se spolehlivostí, které nás nepříjemně překvapily u Pentaxu.

Přepínání do ručního režimu pomocí ostřícího kroužku působí na první pohled trochu zvláštně, jakmile si na něj ale člověk zvykne, je manuální ostření nadmíru příjemné – ostřící prstenec se pohybuje zcela plynule a je nastavený na pomalejší převod, takže lze zaostřit s maximální přesností.

Pokud jste dříve fotografovali na film a jste zvyklí na úhel záběru odpovídající cca 105 mm, bude se vám tato Sigma líbit a nezklame vás ani po optické stránce.


Ohnisková vzdálenost 70 mm se u plnoformátového fotoaparátu jeví jako příliš krátká, u snímače velikosti APS-C se ale prodlužuje na 105 mm, což je vlastně tradiční hodnota pro makrofotografii. Objektiv navíc dokáže zaostřit na kratší vzdálenost než modely s delším ohniskem.

 

 

 

 

---

V tomto systému se přepočtené ohnisko prodlužuje na celých 210 mm, což znamená větší odstup od fotografovaných motivů. Zároveň se jedná o jediný skutečný makroobjektiv pro bajonety 4/3 – Olympus sice vyrábí model s ohniskem 50 mm a označením Macro, ten však nabízí poměr zvětšení jen 1 : 2.

Podobně jako sesterský model se i tato Sigma vyznačuje příjemně kvalitní konstrukcí a duálním ostřením, při němž se zaostřovací kroužek v automatickém režimu neprotáčí. Samotné automatické ostření je o něco rychlejší a tišší, v manuálním režimu je pak ostření podobně pohodlné a přesné jako u Sigmy se 70 mm.


Stejně jako u druhé Sigmy se mezi automatickým a ručním ostřením přepíná posunutím ostřícího kroužku dopředu nebo dozadu. Ztížené podmínky ovšem čekají na majitele zrcadlovek značky Canon – ti kromě posunutí kroužku musejí přepnout i běžný přepínač, což není zrovna pohodlné.

Co se optické kvality týče, zaslouží pochvalu zejména ostrá kresba při clonách f8 až f16. Na druhou stranu nás nepříjemně překvapil pokles ostrosti při krajních hodnotách clony.


Podobně jako u jiných testovaných modelů na objektivu najdeme šikovnou stupnici vzdálenosti pro zaostření, u Sigmy se ovšem navíc jediným pohledem dozvíme poměr zvětšení (od 1 : 4 u zaostření na nekonečno až po 1 : 1 u nejkratší vzdálenosti).

 

 

---

Samozřejmě není vše jen černé – mezi přednosti patří například omezovač ostřící vzdálenosti do 60 cm a nad tuto hranici. Potěší také kvalitní pevná konstrukce, byť ostřící kroužek má poněkud tužší chod. Zajímavé je i speciální tlačítko pro aretaci automatického ostření, po jehož stisku už se zaostření nezmění ani při namáčknutí spouště. Jenže poslední jmenovaná funkce se hodí spíše v portrétní práci než v makrofotografii.

Nejvíce nás ale překvapila kvalita fotografií. Objektiv jsme zkoušeli se zrcadlovkou α450 a výsledky dopadly přesně naopak než při testování předchozího, rok a půl starého modelu. Ten nás zaujal kvalitní ostrou kresbou, kterou rušila jen silná chromatická aberace. U nového makroobjektivu jsme se s aberací téměř nesetkali, zato ostrost nás dosti zklamala. V obou případech nám navíc chyběl výraznější kontrast.


Tlačítko pro aretaci ostření je skvělé, pokud chcete napřed zaostřit automaticky a pak teprve vytvářet kompozici. Pro makrofotografii se ale příliš nehodí, při ostření na extrémně malé vzdálenosti potřebujeme větší přesnost.



 

---

 

 

 

 

Tamron SP AF 90 mm f2,8 DI Macro

Manuální ostření je plynulé a přesné, což má v makrofotografii skutečně velký význam. S tímto Tamronem se ostří rozhodně mnohem lépe než s novějším a dražším sesterským modelem 60 mm Di II Macro, určeným výhradně pro APS-C zrcadlovky.

 

 

Mezi další přednosti Tamronu patří malé rozměry a nízká hmotnost, což z něj činí velmi příjemný makroobjektiv na cestování. Ohnisko 95 mm odpovídá na APS-C snímači příjemným 135 mm, resp. 144 mm u Canonů. Tamron poslouží i jako kvalitní portrétní objektiv, s nižšími hodnotami clony se s ním výborně rozostřuje pozadí. Jen pozor na ostrost kresby – v našem testu se ukázalo, že je pro vyšší kvalitu zapotřebí přiclonit, při f2,8 jsme s ostrostí zaznamenali jisté problémy.

 

 

Když posuneme ostřící kroužek dopředu, aktivuje se automatické ostření, posunutím dozadu přepneme do manuálního režimu. Na rozdíl od podobně vybaveného Canonu už tedy není zapotřebí další přepínač.

 

 

---

Tokina je také o něco těžší než Tamron – váží 540 g, zatímco konkurenční model jen 405 g. Díky tomu také působí o něco odolněji, ale v některých ohledech i laciněji. Hlavně automatické ostření je na náš vkus poněkud pomalejší a hlučnější. Manuální ostřící prstenec se zase otáčí dosti ztuha, zejména při hranici pro minimální vzdálenost zaostření.

 

 

Makroobjektivy Tamron a Tokina jsou si také hodně podobné, co se obrazové kvality týče. Laboratorní testy ukázaly, že kresba Tokiny je ostřejší při nejmenší hodnotě clony f2,8, při f8 zase dopadl lépe Tamron. Při cloně f11 až f16 se vítězství v tomto minisouboji opět přiklonilo na stranu Tokiny, rozdíly ovšem nebyly nijak výrazné. Oba modely dopadly velmi dobře i v hodnocení přesnosti ostření, což je pro makroobjektivy mimořádně důležité.


Na rozdíl od všech ostatních testovaných modelů je Tokina 100 mm Macro vybavena starým dobrým manuálním clonovým kroužkem. Majitelům digitálních fotoaparátů není k ničemu, pokud ale máte ve skříni starou filmovou zrcadlovku, bude se vám líbit.

---

---

V laboratorním testu se ukázalo, že mezi testovanými skly existují poměrně velké rozdíly – objektivy odváděly různou práci při různých clonách. Taková Sigma 105 mm se příliš nehodí k fotografování s clonou f2,8, při hodnotě f8 a výše je ostrost ale velmi dobrá. Pro Nikon a Pentax to platí naopak.
Extrémně vysoké hodnoty clony nad f32 žádnému z objektivů nesvědčí a kvalita kresby při těchto hodnotách rychle klesala, u některých modelů se tak ovšem dělo už při f16. Obecně makroobjektivy odvádějí nejlepší práci při f8 až f16, u Pentaxu je ale kvalita srovnatelná již při f2,8.
Ve zmíněném rozmezí f8 až f16 nabízejí nejlepší objektivy nádherně ostrou kresbu, minimum chromatické aberace a také jen nepatrné zkreslení. V tomto rozsahu si vedly nejlépe Sigma 105 mm, Tokina At-x 100 mm a Canon EF 100 mm. Poslední jmenovaný objektiv ovšem výborně obstál i mimo optimální rozmezí.

 

 

 

 

 

Makroobjektiv Canon 100 mm řady L se povedl opravdu po všech stránkách. Špičkovou kvalitu fotografií doplňuje výtečný hybridní stabilizátor, díky němuž lze v mnoha situacích fotografovat i z ruky. To je ve světě makrofotografie skutečnou výjimkou. K dalším nevšedním přednostem patří vynikající ultrazvukové automatické ostření, při němž se objektiv nepohybuje ani nevysouvá. Navíc lze ručně doostřit, aniž by člověk musel vypínat automatický režim. Když se k tomu přičte špičková konstrukce s odolnými prvky proti vlhkosti i prachu, je jasné, že se jedná o skvělý model, byť stojí oproti nejlevnější testované konkurenci celý dvojnásobek.
Jediný další objektiv se stabilizátorem, tichým automatickým ostřením a možností ručního doostření je Nikon 105 mm VR. V porovnání s Canonem ale stabilizace při detailním fotografování zdaleka není tak účinná. Nikon navíc nedopadl příliš dobře v testech ostrosti. Objektiv značky Sony je ještě dražší než Canon a Nikon, ale příliš nás tedy nepřesvědčil. Chybí mu nadstandardní funkce (stabilizátor, vnitřní ostření či ruční doostření), navíc produkuje jen průměrné snímky. Co se poměru ceny a výkonu týče, je na tom patrně ze všech testovaných modelů nejhůře.
Pentax 100 mm tvoří velmi dobré snímky, dojem ale kazí nepříliš spolehlivý automatický systém, který při detailním fotografování často bloudí úplně mimo ústřední motiv. Objektivy značky Sigma, Tamron či Tokina si navzdory nižší ceně vedly podstatně lépe.

 

 

 

 

 

 

 

 

Cenově dostupné teleobjektivy

Nejlepší modely z každé kategorie

 

 

 

 

 

Canon EF 100 mm

Tokina AT-X 100 mm

Sigma 105 mm

Pentax D-FA 100 mm

Tamron SP AF 90 mm